„Začni si hledat právníka. Tvůj manžel bude brzy můj,“ oznámila mi jednoho odpoledne, když jsem se vracela domů s nákupem.

Jmenovala se Veronika. Byla krásná, sebevědomá a před několika měsíci se rozvedla. Od té chvíle se její chování změnilo. Začala se objevovat před naším domem v oblečení, které sotva zakrývalo její tělo, hlasitě se smála pokaždé, když kolem prošel můj muž, a při každé příležitosti se snažila upoutat jeho pozornost.

Nejdřív jsem si myslela, že je jen osamělá a potřebuje společnost. Dokonce jsem jí několikrát nabídla kávu a snažila se s ní navázat přátelský vztah. Teď jsem si však uvědomila, jak naivní jsem byla.

„Promiň, ale o čem to mluvíš?“ zeptala jsem se jí a pevněji sevřela tašky.

Veronika se opřela o plot a přejela si mě pohledem od hlavy až k patě.

„Podívej se na sebe. Pořád stejné oblečení, pořád stejné starosti, pořád stejný život. Myslíš si, že mu to bude stačit navždy? Muži potřebují něco nového. A já přesně vím, jak mu to nabídnout.“

Ta slova mě zasáhla hlouběji, než jsem chtěla přiznat. Ne proto, že bych jí věřila, ale proto, že vyslovila nahlas přesně ty obavy, které někdy napadnou každou ženu, když se podívá do zrcadla a přemýšlí, zda je pro svého partnera stále dost dobrá.

Ten večer jsem všechno řekla manželovi.

Petr se na mě nejprve nevěřícně podíval. Potom se rozesmál, ale když uviděl můj výraz, okamžitě zvážněl.

„Ona ti vážně řekla, že mě přebere?“ zeptal se.

Přikývla jsem.

Petr mě objal a políbil na čelo.

„Poslouchej mě. Já si tě vybral před lety a každý den bych si tě vybral znovu. Veronika si může říkat, co chce. Mě nezajímá.“

Chtěla jsem mu věřit. A věřila jsem mu. Přesto jsem cítila, že tím všechno neskončí.

A měla jsem pravdu.

Následující dny se Veronika přestala dokonce i předstírat, že jí jde jen o přátelství. Když Petr odjížděl do práce, mávala mu zpoza plotu. Když se vracel, najednou zalévala květiny v šatech, které si očividně oblékla právě kvůli němu. Jednou mu dokonce přinesla domácí koláč a s úsměvem prohlásila, že ho upekla speciálně pro něj.

Petr jí zdvořile poděkoval, ale koláč nepřijal.

„Prosím tě, Veroniko, nepokoušej se o nic podobného. Jsem ženatý a svou ženu miluji.“

Myslela jsem si, že ji konečně zastavil.

Jenže ona se místo studu začala chovat ještě drzejším způsobem.

O několik dní později mi přišla zpráva od jiné sousedky. Veronika pořádala na své zahradě velké grilování. Pozvala téměř všechny naše sousedy, několik společných známých a samozřejmě také mého manžela.

Mě však záměrně vynechala.

Když jsem se to dozvěděla, sevřel se mi žaludek. Nebolelo mě, že mě nepozvala na obyčejnou oslavu. Bolelo mě, že chtěla všem ukázat, že se mě nebojí, že mě považuje za překážku, kterou už brzy odstraní.

Večer před grilováním se Petr vrátil domů s podivným výrazem.

„Veronika mě dnes zastavila na ulici,“ řekl a odložil klíče na stůl.

Ztuhla jsem.

„Co chtěla?“

„Pozvala mě na zítřejší oslavu. Řekla, že by bylo škoda, kdybychom spolu neoslavili její nový začátek.“

„A co jsi jí odpověděl?“

„Že nepřijdu.“

Na okamžik se odmlčel a pak dodal:

„A ještě něco. Řekla mi, že prý o našem manželství ví víc, než si myslím.“

V místnosti zavládlo ticho.

„Co tím myslela?“ zašeptala jsem.

Petr pokrčil rameny. „Nevím. Možná se mě jen snažila vyprovokovat.“

Ale já už věděla, že Veronika neplánuje jen obyčejné svádění. Chtěla něco víc. Chtěla mě ponížit, vyvolat hádku a přimět mě, abych začala pochybovat o vlastním manželovi.

A tak jsem se rozhodla, že jí její představení nepokazím předčasně.

Naopak.

Dovolím jí, aby si připravila scénu přesně podle svých představ.

Následující ráno jsem vstala dřív než obvykle. Připravila jsem snídani, políbila Petra a potom jsem se vydala do města. Navštívila jsem několik obchodů, vyřídila pár telefonátů a nakonec jsem se zastavila na místě, kam bych za normálních okolností nikdy nešla.

Když jsem odtamtud odcházela, nesla jsem v rukou velkou krabici zabalenou do elegantního zlatého papíru. Přes ni byla uvázána široká červená stuha.

Byl to dárek, na který Veronika jen tak nezapomene.

Odpoledne se její zahrada proměnila v hlučné místo plné smíchu, hudby a cinkajících sklenic. Přes plot jsem zahlédla dlouhý stůl plný jídla, barevné dekorace a hosty, kteří si užívali slunečné počasí.

Veronika stála uprostřed zahrady v červených šatech a chovala se jako královna celé čtvrti.

Když mě zahlédla za plotem, její úsměv na okamžik zmizel.

Potom se však znovu zazubila.

„Ale podívejme se!“ zavolala tak hlasitě, aby ji všichni slyšeli. „Naše sousedka se nakonec přece jen přišla podívat!“

Několik hostů se otočilo. Někteří se tvářili rozpačitě, jiní zvědavě čekali, co se bude dít.

Vešla jsem dovnitř a klidně položila velkou krabici na stůl.

„Přišla jsem ti popřát hodně štěstí,“ řekla jsem.

Veronika si mě přeměřila pohledem.

„To je od tebe milé. Doufám, že jsi pochopila, že některé věci se prostě nedají zastavit.“

„Máš pravdu,“ odpověděla jsem. „Některé věci už opravdu nejde zastavit.“

Její úsměv se na okamžik zachvěl.

Hosté začali šeptat. Jeden muž odložil sklenici, aby lépe viděl. Žena stojící vedle něj si zakryla ústa rukou.

Veronika přistoupila ke krabici.

„Co je uvnitř?“ zeptala se.

„Otevři ji. Myslím, že by to měli vidět všichni.“

V tu chvíli se její výraz změnil. Poprvé od chvíle, kdy jsem ji poznala, vypadala nejistě.

Pomalu rozvázala červenou stuhu. Potom roztrhla zlatý papír a zvedla víko.

Její tvář během několika vteřin úplně zbledla.

Úsměv zmizel. Ruce se jí začaly třást a z hrdla se jí vydral tichý, přerývaný nádech.

„To… to není možné,“ zašeptala.

Jeden z hostů se naklonil přes její rameno. Jakmile spatřil obsah krabice, okamžitě ustoupil.

„Proboha,“ vydechl.

Hudba stále hrála, ale nikdo už neposlouchal. Všichni se dívali na Veroniku a na předmět, který právě vytáhla z krabice.

„Kde jsi to vzala?“ vykřikla a obrátila se ke mně. „Neměla jsi na to právo!“

Zůstala jsem klidná.

„Právo? A měla jsi ty právo přijít za mnou a oznámit mi, že mi zničíš manželství? Měla jsi právo pokoušet se svést mého muže a veřejně mě ponižovat?“

„Ty vůbec nevíš, co děláš!“ zasyčela.

„Naopak. Tentokrát přesně vím, co dělám.“

V tu chvíli se od branky ozval známý hlas.

„Veroniko, myslím, že bychom si měli konečně promluvit.“

Všichni se otočili.

Do zahrady právě vstoupil člověk, jehož přítomnost Veronika očividně vůbec nečekala.

Když ho spatřila, krabice jí málem vypadla z rukou.

„Ne…“ vydechla. „Ty tady nemáš co dělat!“

Muž se však nezastavil. Přistoupil ke stolu, podíval se na otevřenou krabici a potom na Veroniku.

„Takže jsi jim ještě neřekla pravdu?“ zeptal se chladně.

Nikdo se ani nepohnul.

A právě v tom okamžiku jsem pochopila, že dárek, který jsem přinesla, byl pouze začátkem.

To nejhorší totiž nebylo ukryto uvnitř krabice.

To nejhorší mělo teprve zaznít před všemi hosty.

Pokračování příběhu najdete v prvním komentáři.